Pochopení rasových teorií: Diskuse s Dr. Brandonem o jeho nové knize

V době, kdy znovu ožívají konverzace o rase a vědě, vyniká práce doktora Marka Andrewa Brandona, profesora z University of New York in Prague. Nová kniha Dr. Brandona „The Perils of Race-Thinking“ kriticky zkoumá život a ideologie Aleše Hrdličky (1869-1943), antropologa 20. století s kontroverzními názory na rasu. Průzkum Hrdličkova díla Dr. Brandona slouží jako včasná připomínka nebezpečí mísení vědecké autority s rasovou zaujatostí.

V tomto exkluzivním rozhovoru Dr. Brandon popisuje svůj výzkum, jeho důsledky pro dnešní debaty o rase a způsoby, kterými tato práce obohacuje jeho výuku na UNYP.

Dr. Brandone, mohl byste upřesnit hlavní argument „Nebezpečí rasového myšlení“? Čeho chcete dosáhnout vnesením rasové ideologie Aleše Hrdličky do současných diskusí?

Mým primárním cílem knihy je znepříjemnit všem Aleše Hrdličku. Většina lidí se mnou bude souhlasit, že jeho přesvědčení o rase bylo ohavné, ale je příliš snadné ho jednoduše hodit do kategorie rasisty (což byl) a samolibě ho odmítnout jako „pseudovědce“. Hrdlička nebyl falešný vědec; byl pilířem etablované vědecké komunity a mezinárodně uznávaným odborníkem ve svém oboru. Více než tři desetiletí byl vedoucím antropologem v prestižním Smithsonian Institution. Věřil, že věda může zachránit lidstvo před neznalostí náboženství a pověr. Hrdlička byl v mnoha ohledech právě tím člověkem, kterému bychom dnes jako vědecké autoritě mohli věřit. Zároveň výslovně věřil v nadřazenost Bílé rasy. Chci, aby moji čtenáři konfrontovali historickou realitu, že jeho rasové myšlení bylo nebezpečné, protože se zdálo být tak chytré a vědecké, ne proto, že to znělo šíleně.

Vaše kniha představuje nový pohled na český nacionalismus v Hrdličkově rasovém myšlení. Mohl byste vysvětlit, proč je tento úhel významný a jak ovlivňuje naše chápání jeho práce?

Přestože byl českým imigrantem, prakticky všechna stipendia o Hrdličkovi je psána z americké perspektivy a zaměřuje se na jeho roli ve Spojených státech. Respektuji to, protože Hrdlička byl jedním z předních amerických antropologů a příběh americké rasy je nesmírně důležitý a je třeba o něm diskutovat. Rozhodl jsem se však zaměřit na jeho značné česky psané spisy, z nichž se vyklubal jiný příběh. Rozšířil jsem naše chápání Hrdličky argumentem, že jeho češství bylo ústředním bodem jeho chápání světa a výchozím bodem pro jeho rasové názory. Moje mapa Hrdličkova rasového světa je originální, protože začíná ve střední Evropě a končí ve Spojených státech, ne naopak.

Ve svém výzkumu dekonstruujete „vědu“ za Hrdličkovou rasovou ideologií. Jaká byla nejpozoruhodnější zjištění, která si podle vás zaslouží pozornost veřejnosti?

V archivu jsem našel mnoho dopisů Hrdličkovi od lidí, kteří chtěli vědět, zda existuje přesná vědecká metodika, jak zjistit, zda je nejednoznačně vypadající člověk skutečně černý, bílý nebo indián. Někteří lidé dokonce chtěli vědět, jestli existuje rasový krevní test. Ve Spojených státech bylo důležité lidi definitivně klasifikovat (například v soudních řízeních), protože rasové kategorie byly zapsány do zákona. Problém představovali lidé, kteří jasně nezapadali do nějaké kategorie a těch bylo myslím hodně. Hrdlička byl špičkový americký fyzický antropolog, takže lidé předpokládali, že dokáže problém vyřešit vědecky. Sehrál svou roli a vydal autoritativně znějící verdikty rasy, ale nevidím žádný důkaz, že by měl pro své závěry nějakou opakovatelnou a racionální metodologii. Tvrdím, že praktikoval „rasové věštění“, což bylo schváleno jeho aurou vědecké prestiže.

Jak vaše kniha slouží vzhledem k současnému oživení eugeniky a vědeckého rasismu jako nástroj pro boj s těmito nebezpečnými ideologiemi?

Hodně jsem o tom přemýšlel. Nápadů mám mnoho, ale odpovím vám stručně a částečně. Můj vlastní závěr je, že rasa vždy byla a stále je velmi špatný nápad a že jediným únikem z této katastrofální myšlenky je liberální pojetí občanských práv pro všechny občany ústavně garantovaných státem. Myslím, že Hrdličkův světonázor, když se ve dvacátém století projevil v reálném životě, podkopal toto liberální chápání občanství a občanských práv s hroznými následky v Evropě i ve Spojených státech. Moje kniha je jedním kouskem toho příběhu.

Kniha zmiňuje „nadnárodní rasové domněnky“ za nejhoršími zločiny 20. století. Mohl byste toto spojení upřesnit? Proč je důležité, aby tomu čtenáři rozuměli?

Právě tady nás Hrdlička velmi znepříjemňuje. Když slyšíme o jeho rasistickém přesvědčení a jeho sympatiích k eugenice, reflexivně ho dáváme dohromady s nacisty. Tvrdím, že s nimi sdílel určité základní přesvědčení, ale byl sám nacistou? V žádném případě! Hrdlička byl hrdý Čech a nenáviděl nacisty. Nenáviděl také nacistický antisemitismus a říkal to v rozhlasových projevech a rozhovorech pro tisk. Byl na „dobré“ straně v boji proti nacistickému rasismu, ale potvrzuje ho to jako křižáka proti rasismu obecně? Znovu, v žádném případě! Podobně jako jeho nacističtí nepřátelé i Hrdlička věřil, že Slované a Němci vedli tisíciletý rasový boj. Nepochybně také věřil v rasovou nadřazenost bílých, zejména nad černochy, a otevřeně a jasně to prohlásil při nesčetných příležitostech. Jeho intelektuální profil snadno nezapadá do pohodlných současných kategorií „dobré“ a „špatné“, které dnes lidé rádi vnucují lidem v minulosti.

Plánujete začlenit nějaká témata nebo lekce z vaší knihy do vašeho učebního plánu na University of New York in Prague?

Nevidím žádný jasný rozdíl mezi svým výzkumem a mým učením. Za prvé, moje výuka vždy podněcovala mé výzkumné zájmy. Učebna je skvělým místem pro formulování nových nápadů a procvičování jejich souvislé prezentace. Hodně se učím od svých studentů, kteří často kladou zajímavé otázky a podněcují komentáře. Za druhé, můj výzkum se vždy dříve nebo později vrátí do třídy. Jako učitele pro mě vždy bylo důležité nejen opakovat současný „učebnicový konsensus“, ale nabízet svým studentům originální a kreativní nápady. Opravdu jim chci dát něco, co nikde jinde neuslyší. Tento standard je těžké dodržet, ale provádět inovativní výzkum a přijít na to, jak jej vrátit zpět do třídy, je jediný možný způsob, jak toho dosáhnout.