Tak už se rozhodněte…

Každý den děláme více či méně dobrovolně neuvěřitelné množství rozhodnutí, od naprosto banálních až po zásadní, a někdy nám mezi všemi klady a zápory, zisky a ztrátami bleskne hlavou, zda se rozhodujeme poctivě, podle svého srdce a rozumu, podle svého vnitřního kompasu a hlasu, nebo zda jsme obětí manipulativního prostředí. Vyvážit všechna svá „ano“ a „ne“ tak, abychom neublížili sobě ani druhým, je někdy jízda na horské dráze, ale zároveň zvládnutelná dovednost, která přináší rovnováhu a obohacení do soukromého i profesního života.

Ano, ne, možná…
Ano znamená nový začátek, ne symbolizuje konec a odmítnutí souhlasu. Ano vítá, ne uzavírá, ano spolupracuje, ne odmítá, ano je souhlas, ano potvrzuje, ne odmítá, ale ano také často spíše komplikuje než zjednodušuje – naše vlastní plány, vztahy a možnosti.

To, jak se rozhodujeme o svých přáních, touhách a potřebách (zda říkáme ano, ne, nebo možná sobě i druhým), do značné míry závisí na našich rozhodovacích strategiích a stylu. Následující možnosti nás ovlivňují v celém kolotoči.

• Impulzivita: volíme první spontánní možnost, která nás napadne, a jsme rádi, že máme rozhodovací proces za sebou.
• Konformita a podřizování se: rozhodujeme se tak, jak je to populární nebo jak se to nejvíce líbí ostatním.
• Delegování: jsme raději, když za nás rozhoduje někdo jiný, s pocitem radosti a úlevy přenecháváme tuto činnost druhým.
• Vyhýbání se: rozhodnutí co nejvíce odkládáme, zbavujeme se odpovědnosti za tento náročný krok.
• Vyváženost: porovnáváme výhody a nevýhody, pracujeme s danou kvalitou a množstvím informací pro nejlepší možnou variantu.
• Pořadí hodnot, (sebe)reflexe: zvažujeme okolnosti, kontext, vliv na druhé, kolik energie jsme tomu věnovali (i samotnému rozhodnutí).

Prostě ne

Říkat častěji ne neznamená být stále negativní. Naopak, jde o vytvoření zdravějšího prostoru a možnosti souhlasit s tím, co sami chceme a s čím skutečně souhlasíme. Říkat lidem a jejich přáním, situacím a okolnostem ne v klidu, bez pocitu viny, omlouvání, vysvětlování a ospravedlňování se je možné (a lze se to naučit). Stačí začít například u posledního požadavku vzneseného naším směrem. Den má pro každého z nás 24 hodin. Je tedy zřejmé, že v životě nemůžeme být pro každého vším. Budeme-li vždy všem vyhovovat a na každou žádost vždy kývneme a splníme ji, nakonec to budeme my, kdo zůstane vystresovaný a nespokojený.

• Vzdejte se pocitu viny: V mladším věku si zautomatizujeme techniku pocitu viny, když uděláme něco špatně. To pokračuje i v dospělosti, zejména v situacích, kdy neuděláme nebo nesplníme něco, o čem si myslíme, že je pro druhé dobré, když po nás někdo něco chce. Pak se roztáčí kolotoč sebeobviňování v podobě: „měl jsem říct ano“, „měl jsem se nabídnout“, „měl jsem souhlasit“, „měl jsem to udělat“. Náš seznam úkolů se rozrůstá a jen zvyšuje hladinu stresu. Situaci však můžeme produktivně přerámovat jako „zdá se, že jsem prostě nechtěl souhlasit“.
• Svůj nesouhlas často nevyjadřujeme ze strachu, že se vše zkomplikuje a že nás okolí bude vnímat jako potížisty. Proto vymýšlíme další či méně kreativní a uvěřitelné výmluvy, které by měly naše rozhodnutí vysvětlit, nebo jen odkládáme jasné řešení v podobě neurčitého: „Ještě si to promyslím nebo se musím podívat, jestli už v té době něco nemám.“ V takovém případě se nám stává, že se nám nepodaří najít správné řešení. Přímější a férovější k sobě i k tazateli je například dát jasnou odpověď – „děkuji za pozvání, ale v tuto chvíli to pro mě nebude možné, mám už v té době jiné závazky, je hezké, že na mě myslíte, nemohu vám s tím pomoci a doufám, že se vám podaří najít jiné řešení.“ V takovém případě se nám podaří najít jiné řešení.

• Vnímejte se jako člověk, který má také svá přání. Říkat ne je forma péče o sebe sama: pokud jsou neustálé požadavky druhých směřovány naším směrem, zůstáváme nakonec sami, protože nám prostě dochází energie. Dát někdy přednost sobě je „zdravé sobectví“ a dokonce taktika přežití (nasadit si kyslíkovou masku nejprve sám, pak pomáhat druhým). Například situace, kdy sousedé potřebují, abyste se jim na týden postarali o psa. Vám to úplně nevyhovuje, ale v rámci takzvaných „dobrých sousedských vztahů“ souhlasíte. Pokaždé, když jdete na procházku, roztočíte spirálu obviňování sebe, souseda i psa. Proč se mě vždycky ptají, copak nemají nikoho v rodině? Proč se nezeptá lidí odvedle? Myslím, že mě jen využívají…. Často se to stává, protože lidé jsou zvyklí, že často, nebo dokonce vždy, souhlasíme s jejich žádostmi. V podstatě spoléhají na jistotu kladné odpovědi. Přílišné přizpůsobování se druhým a okolnostem pochází z dětství, kdy jsme chtěli vyhovět rodičům, hledali jsme jejich potvrzení. V dospělosti však nemáme stanovené osobní hranice, často jen v iracionálním strachu, že zůstaneme bez přátel, nebo že odmítnutím druhé rozzlobíme.
• Susan Newmanová, autorka knihy The No Book, nabízí několik tipů, jak do svého života vnést slušnější a produktivnější negaci. Během týdne si dělejte poznámky o tom, kdy jste souhlasili s nějakým požadavkem, a zároveň se zamyslete nad svou bezprostřední reakcí. Byli jste kvůli souhlasu rozzlobení nebo znepokojení? Cítili jste se nervózní, provinile, nepříjemně? Jedná se stále o stejnou osobu a její opakované žádosti (příbuzný, kolega, přítel)? Co by se muselo stát, aby vás tato osoba přestala žádat a obrátila se na někoho jiného? Možná se jen vyhýbáte přímé konfrontaci. Zpočátku se zdá jednodušší žádost prostě splnit, pomoci, než aktivně řešit širší souvislosti. Možná je ale čas zamyslet se nad sebou. Promluvte si o tom, jak se cítíte, jaké máte kapacity, časové možnosti. Nahromaděný hněv může vybuchnout v nejméně vhodnou chvíli.
• Řekněte ano
• Někdy stačí naprosto nezdolná odvaha souhlasit, a správné věci se začnou dít. Americká spisovatelka a herečka Tina Fey často zmiňuje svůj optimistický životní postoj, že na věci říká ano, a teprve pak se rozhoduje, jak vše zvládne a jak vše dopadne. Možná je tento spontánní přístup nakonec výhodný. Autor Danny Wallace se vzdal všech radostí života poté, co ho opustila přítelkyně. Řešením se zdálo být všechno sbalit, tak trochu se uložit k zimnímu spánku a doufat, že tato bouře pomine, vyřeší se sama a čas ji zahojí. K zásadnímu prozření došlo během jízdy londýnským autobusem, když jeho depresivní příběh vyslechl náhodný spolucestující a neváhal mu nabídnout svou radu. „Prostě říkej častěji ano. Lidé bez vášně jsou ti, kteří na všechno říkají ne, ale ti nejšťastnější lidé chápou, že dobré věci se dějí, když jim to dovolíme, a ty se dějí, když začneme říkat ano.“ Tento rozhovor se ukázal být autorským prozřením a vyústil ve vydání knihy „Yes Man“, která posloužila jako inspirace pro stejnojmenný film s Jimem Carreym v hlavní roli. Jak název napovídá, když byla reakce na podněty a výzvy pozitivní, začaly se dít věci. Říci ano znamená aktivně se rozhodnout a převzít odpovědnost za svůj život a začít ještě předtím, než je formulován jakýkoli plán (být spontánní). Pokaždé, když uděláme krok vpřed, získáme více informací o tom, jak postupovat dál.
• Seth Godin tento proces přirovnává k účasti v kvízové hře, kdy stiskneme tlačítko pro odpověď dříve (nikoli v absolutně přesném okamžiku), než si uvědomíme správnou odpověď. A v okamžiku mezi stisknutím tlačítka a okamžikem, kdy se ozve, nastane onen ideální okamžik, kdy se objeví přesná odpověď. Možná to vypadá trochu přehnaně sebevědomě. Ale v dané situaci je trest za špatnou odpověď mnohem menším rizikem než možný zisk. Obrazně řečeno, jde o to, abychom v životě neustále nečekali, až budeme mít vše absolutně připravené, schválené a rizika zvládnutá. I kdybychom tak učinili, můžeme si na sobě vyzkoušet malý experiment. Po určitou dobu říkat ano, přijímat nabídky, souhlasit, jít s proudem, plány a návrhy druhých. Jednejte spontánně, s nadšením a chutí. Řiďte se tím, co vám říká intuice, kam jít, co dělat, s kým být, co vás zajímá, co vám rozbuší srdce. Nejde o plán, kde se uvidíme za pět let, ale o vědomá každodenní rozhodnutí, tady a teď.

Článek byl původně publikován v časopise Moje psychologie, červenec 2022.